Ako sme navštívili najvyšší vrchol Rakúska
GroSSglockner je krásny kopec v Rakúsku, mystický ako najvyšší bod tejto krajiny. O tom, ako som mohla splniť sen dvom kamarátom aby ho mohli navštíviť, som sa dnes rozhodla nechať rozprávať jedného z nich, Honzu :-) Ja obohatím celkový obraz výletu len pár riadkami situácií, ktoré sa mi vryli do pamäti. :-)
V počátku je důležité říci, že nápadů na ten víkend bylo docela dost. Jura, Dachstein atd… Když se ale zjistilo, že má být velice suprové počasí, přišel S. s nápadem na zdolání vrcholu Grossglockneru, nejvyššího kopečku v Rakousku s výškou 3798m.n.m. Znělo to dobře, proč ne?! Kousnutí bohužel přišlo o pár hodin déle toho večera, když jsme začali přeposílat a koukat na videa lezců, kteří Glockner zdolávali. Co s tím, tohle sami asi lajznout nemůžeme jako úplný začátečníci, takže … Mária. Dlouho se nenechala přemlouvat. Souhlasila, že pojede s námi a vrcholek Glockneru zdolá s námi nebo možná i bez nás. :-D Nutno podotknout, už po třetí. :-)
Den první:
Odjezd v pátek po poledni se trochu nevydařil. Zpožděný vlak, naházení věcí do auta, zapůjčení chybějícího vybavení v Rockpointu a rozprava s jeho pracovníky, kteří to prostě trochu nepobrali, tedy konverzaci mezi S. a Májou. Snad všichni si to přišli poslechnout. A co se řešilo? Nu to jak správně dosáhnout toho vytouženého „vrcholu“. Cesta do Kals am Grossglockner trvá cca 6 hodin přes Regensburg, Mnichov, Kufstein. V Rakousku se projíždí Felbertaurským tunelem který je zpoplatněn 11 Eury za osobák. Na parkoviště k chatě Lucknerhaus se jede po cestě Kalser Glocknerstrasse, která je také zpoplatněna. na víkend Vás to vyjde na 14 Eur.
V autě bývá většinou nuda, v našem případě tomu tak nebylo. Od vtipného rozebírání mezilidských vztahů k dosahování vrcholů i několikrát po sobě, Máji pokusů o plnohodnotnou rozpravu o tom jak se budeme při výstupu chovat, přemlouvání Máji ke zdolání Glockneru cestou Stüdlgrat, načeš to už i já začal mít obavy o konci vtipné konverzace, páč S. se nějak oklepal a kdybych se nepřidal na Máji stranu, tak bychom jsme touto cestou snad šli. Nakonec a zaplať pánbůh jsme se opravdu rozhodli pro „normálku“. Poslední tečkou už jen bylo pozastavení se nad růžovým karbanátkem z Globusu, který jsme zdatně hltali. Na parkovišti už jsme toho večera pouze rozložili bivak, rozjímali jsme nad noční oblohou, která byla naprosto famózní a šlo se spát.
Den druhý:
Ten pocit… když se ráno v šest hodin probudíte s obličejem přilepeným k pneumatice. Neměl jsem si lehat tak blízko k autu. O hodinu dřív mě málem ještě pošlapala Mája, když lezla z auta. Každopádně šumění alpské řeky Vám vykouzlí úsměv na otlačené tváři, pootevřete oči, kouknete na luxusní kopce a skály, které Vás obklopují. Paráda. Teď ještě aby vstali ty dva. Mája zamknutá v autě a S. za autem na ušlé nafukovače.
Po chvilce snídáme, balíme a prvním cílem je chata Stüdlhütte ve 2801m.n.m. Cesta k této chatě je bezproblémová, dobře značená i patrná z těch zástupů lidí. Zhruba do 2 hodin jste z parkoviště u chaty. Vzhledem k luxusnímu počasí, Dáváme oběd a rozhodujeme se, že se odpolko pujdeme kouknout na ledovec Teischnitzkees, který je nad chatou hned u nástupní cesty Stüdlgrat.
Vystoupali jsme do zhruba 3100m.n.m. Vyzkoušeli jsme si pohyb po ledovci, i simulovanou záchranu z trhliny. Zde nastalo první ohrožení života Když S. skočil na kraji ledovce do příkrého svahu, zalehl jsem cepín abych ubrzdil pád. To se povedlo. Mája šla tedy zbudovat kotevní bod. Já ležel na cepínu a slunil se v poloze ležmo. S. to měl horší , když jsme ho začali vytahovat cepín v kotevním bodě se rozhodl prostě povolit a S. se zřítil o pár metrů hlouběji. Nejenže prodělal málem zástavu, ale taky tam dole začal pěkně mrznout. Každopádně systém kladky a prusíků byl jasný a tak jsme ho tam dole moc dlouho netrápili.
Sestup k chatě byl už pak rychlý. Večer jsme zapluli brzo spát, abychom byli na ráno dost čilí, bohužel k mé smůle se mi to nějak nepovedlo. O půl noci jsem se probudil a nemohl zabrat, v chatě bylo na můj kožich strašné horko a vydýcháno. Jo na ploše 150x50cm se prostě nevyspím, nechápu jak se tam ti dva mohli naskládat. Radši péřák a spát venku. V jednu hodinu v noci jsme chodili s S. kolem chaty, hledali lanovku, zírali na oblohu a já polikal nějakej suchej kořen od Máji. Asi nějaký drogy páč to nebe mi doslova padalo na hlavu. Pak už to šlo rychle.
Den třetí:
Je to tu. Jdeme na to. Hodinky oznámili pátou ranní. Probouzím se v kuchyni na jídelním stole. Vstáváme! Během chvilky se kuchyňka plní ostatními horolezci. Pouští se vařiče, dělají se čaje a každý se snaží nezdržovat. Všichni chtějí být už na cestě. My vycházíme před tři čtvrtě na šest z winterraumu a po pár desítkách minut nastupujeme na ledovec Ködnitzkees. Stoupání jde dobře, firn je pevný mačky se do něj pěkně zakusují a tak můžeme rozjímat nad úžasným východem slunce. Když dorazíme pod chatu Erzherzog-Johann-Hütte slunce akorát začalo vystupovat v dálce nad hřebeny. Nepopsatelný, úžasný a dechberoucí.
Nezdržujeme se, k výše zmíněné chatě nás čeká zajištěná cesta, převýšení kolem 100m. za chvilku jsme tam, rychlá svačina a míříme k vrcholu, zbývá nám 400 výškových metrů. Postup přes firnový hřeben a příkrý ledovcový svah Glocknerleitl se sklonem 35° na začátek skály jde velice dobře. Dále postupujeme kolem kovových tyčí s možností zajištění se nahoru na Kleinglockner.
Dolů podél ocelového lana do horní rozsedliny Glockneru. Pokud je na těchto vrcholech moc lidí je tahle rozsedlina mezi oběma vrcholy opravdu kritické místo. Vrchol už byl třešničkou na dortu. Jednoduše nádhera. Pokochali jsme se úžasnými výhledy, dali sváču, vrcholovou fotku a pádili domů.
Krásny výlet v luxusnom počasí. Veľa som sa naučila o tom ako sa zachovávať v situáciách, ktoré prináša zodpovednosť za druhých. Od toho že som výstup odpískala ešte v noci keď bolo Honzovi nevoľno, na čo sme nakoniec vyrazili lebo ráno bol fresh a plný energie. Asi to bolo tou Rhodiolou čo som mu dala zjesť v noci. :-D Pomáha na psychiku a čerpanie zásob energie. Cez vyberanie najvhodnejšej trasy, Štepán silou mocou chcel ísť cestou Studlgrat, čo som mu pre ich vlastné dobro vysvetlila, že tadiaľ nepôjdeme, pretože to už je trošku vážnejší výstup kde musia zvládať lezenie z mačkami a zbraňami bezprostredne. :-) Až po energetickú krízu Honzu, ktorý mi pri zostupe, našťastie už na ľadovci pod ferratou ku chate Erzherzog-Johann-Hütte, skoro skolaboval, nechcel nič jesť takže som ho asi dve hodiny každých 5 minút motivovala s tým, že si na Lucknerhutte dáme Coca-colu. :-) Čo prekvapivo zaberalo, a vtedy som zistila, že na takéto prípady začnem zo sebou brávať fľašku coly. Je to neuveriteľná psychická podpora. :-) Perfektný výlet je taký s ktorého sa vrátite zdravý a aj s nejakým pekným zážitkom, čo sa nám podarilo. :-) Luxusné počasie, kedy sme na vrchole strávili asi hodinu len v dlhom tričku a nebola nám vôbec zima. A hlavne spokojní kamoši, šťastní a hrdí čo sme zvládli. :-)
V autě bývá většinou nuda, v našem případě tomu tak nebylo. Od vtipného rozebírání mezilidských vztahů k dosahování vrcholů i několikrát po sobě, Máji pokusů o plnohodnotnou rozpravu o tom jak se budeme při výstupu chovat, přemlouvání Máji ke zdolání Glockneru cestou Stüdlgrat, načeš to už i já začal mít obavy o konci vtipné konverzace, páč S. se nějak oklepal a kdybych se nepřidal na Máji stranu, tak bychom jsme touto cestou snad šli. Nakonec a zaplať pánbůh jsme se opravdu rozhodli pro „normálku“. Poslední tečkou už jen bylo pozastavení se nad růžovým karbanátkem z Globusu, který jsme zdatně hltali. Na parkovišti už jsme toho večera pouze rozložili bivak, rozjímali jsme nad noční oblohou, která byla naprosto famózní a šlo se spát.
Den druhý:
Ten pocit… když se ráno v šest hodin probudíte s obličejem přilepeným k pneumatice. Neměl jsem si lehat tak blízko k autu. O hodinu dřív mě málem ještě pošlapala Mája, když lezla z auta. Každopádně šumění alpské řeky Vám vykouzlí úsměv na otlačené tváři, pootevřete oči, kouknete na luxusní kopce a skály, které Vás obklopují. Paráda. Teď ještě aby vstali ty dva. Mája zamknutá v autě a S. za autem na ušlé nafukovače.
Po chvilce snídáme, balíme a prvním cílem je chata Stüdlhütte ve 2801m.n.m. Cesta k této chatě je bezproblémová, dobře značená i patrná z těch zástupů lidí. Zhruba do 2 hodin jste z parkoviště u chaty. Vzhledem k luxusnímu počasí, Dáváme oběd a rozhodujeme se, že se odpolko pujdeme kouknout na ledovec Teischnitzkees, který je nad chatou hned u nástupní cesty Stüdlgrat.
Vystoupali jsme do zhruba 3100m.n.m. Vyzkoušeli jsme si pohyb po ledovci, i simulovanou záchranu z trhliny. Zde nastalo první ohrožení života Když S. skočil na kraji ledovce do příkrého svahu, zalehl jsem cepín abych ubrzdil pád. To se povedlo. Mája šla tedy zbudovat kotevní bod. Já ležel na cepínu a slunil se v poloze ležmo. S. to měl horší , když jsme ho začali vytahovat cepín v kotevním bodě se rozhodl prostě povolit a S. se zřítil o pár metrů hlouběji. Nejenže prodělal málem zástavu, ale taky tam dole začal pěkně mrznout. Každopádně systém kladky a prusíků byl jasný a tak jsme ho tam dole moc dlouho netrápili.
Den třetí:
Je to tu. Jdeme na to. Hodinky oznámili pátou ranní. Probouzím se v kuchyni na jídelním stole. Vstáváme! Během chvilky se kuchyňka plní ostatními horolezci. Pouští se vařiče, dělají se čaje a každý se snaží nezdržovat. Všichni chtějí být už na cestě. My vycházíme před tři čtvrtě na šest z winterraumu a po pár desítkách minut nastupujeme na ledovec Ködnitzkees. Stoupání jde dobře, firn je pevný mačky se do něj pěkně zakusují a tak můžeme rozjímat nad úžasným východem slunce. Když dorazíme pod chatu Erzherzog-Johann-Hütte slunce akorát začalo vystupovat v dálce nad hřebeny. Nepopsatelný, úžasný a dechberoucí.
Nezdržujeme se, k výše zmíněné chatě nás čeká zajištěná cesta, převýšení kolem 100m. za chvilku jsme tam, rychlá svačina a míříme k vrcholu, zbývá nám 400 výškových metrů. Postup přes firnový hřeben a příkrý ledovcový svah Glocknerleitl se sklonem 35° na začátek skály jde velice dobře. Dále postupujeme kolem kovových tyčí s možností zajištění se nahoru na Kleinglockner.
Dolů podél ocelového lana do horní rozsedliny Glockneru. Pokud je na těchto vrcholech moc lidí je tahle rozsedlina mezi oběma vrcholy opravdu kritické místo. Vrchol už byl třešničkou na dortu. Jednoduše nádhera. Pokochali jsme se úžasnými výhledy, dali sváču, vrcholovou fotku a pádili domů.
Krásny výlet v luxusnom počasí. Veľa som sa naučila o tom ako sa zachovávať v situáciách, ktoré prináša zodpovednosť za druhých. Od toho že som výstup odpískala ešte v noci keď bolo Honzovi nevoľno, na čo sme nakoniec vyrazili lebo ráno bol fresh a plný energie. Asi to bolo tou Rhodiolou čo som mu dala zjesť v noci. :-D Pomáha na psychiku a čerpanie zásob energie. Cez vyberanie najvhodnejšej trasy, Štepán silou mocou chcel ísť cestou Studlgrat, čo som mu pre ich vlastné dobro vysvetlila, že tadiaľ nepôjdeme, pretože to už je trošku vážnejší výstup kde musia zvládať lezenie z mačkami a zbraňami bezprostredne. :-) Až po energetickú krízu Honzu, ktorý mi pri zostupe, našťastie už na ľadovci pod ferratou ku chate Erzherzog-Johann-Hütte, skoro skolaboval, nechcel nič jesť takže som ho asi dve hodiny každých 5 minút motivovala s tým, že si na Lucknerhutte dáme Coca-colu. :-) Čo prekvapivo zaberalo, a vtedy som zistila, že na takéto prípady začnem zo sebou brávať fľašku coly. Je to neuveriteľná psychická podpora. :-) Perfektný výlet je taký s ktorého sa vrátite zdravý a aj s nejakým pekným zážitkom, čo sa nám podarilo. :-) Luxusné počasie, kedy sme na vrchole strávili asi hodinu len v dlhom tričku a nebola nám vôbec zima. A hlavne spokojní kamoši, šťastní a hrdí čo sme zvládli. :-)
Hore Zdar!
Komentáre
Zverejnenie komentára